Tak dnes jsem překonal rekord ve stávání, nový má hodnotu 4:30, ted když píšu, tak je 23:41 a už se mi chce tedy trochu spát ;-) Byl jsem na rybím trhu, ale problém byl, že vstup měli povolen jen skupiny s průvodcem a to ještě do velmi malé části, poměrně nezajímavé části trhu, kde je hlavní atrakcí aukce tuňáků. Takže mě dvakrát vyhodili, naštěstí pak ještě vyhazovali (těch hlídačů je tam poměrně dost) nějaké jiné turisty a já jsem pronikl do přísně střežené oblasti, kam nechodí ani ti lidi s průvodcem. Byl jsem tam já a asi dvě stovky rybářů ;-) Viděl jsem všechny dary moře ;-) a to v různých stadiích života a smrti a porcování ;-) Jedna mušle, či co to bylo, po mě dokonce plivla vodu, naštěstí jsem se pohyboval rychle a tak, abych v poměrně dosti úzkých uličkách těm rybářům nevadil, protože oni tam furt něco dělali a stačilo jedno jejich hlasitější slovo a byl bych vyveden… Hlavní zásada, ničeho se nedotýkat, pohybovat se opatrně, ale rychle ;-) Byl to fakt zážitek. Pak jsem měl další zážitek, jel jsem Vaškovi pro Railpass na Tokyjské nádraží a zažil nacpávače vagonů, ale bohužel právě zevnitř. Fakt se nedalo dýchat, ale ne nedostatkem vzduchu, ale díky tlaku na hrudní koš. Railpas mi nedali ;-) tak si bude muset Váša zainprovizovat, chtěl ho totiž moc dopředu, dávají ho jen maximálně 30 dní před začátkem platnosti… Takže jsem jel do obchodu pro Miminka, koupit něco Jeníkovi, pak na running sushi na oběd, kde jsem se perfektně nadlábl, a nakonec ještě prolézt hudebniny ;-) Přijel jsem domů k Vášovi asi v půl čtvrté a Holky říkali, že byli jen ve stojenovém obchodě (což je 5 min pěšky) a jinak Veronika byla furt na internetu a Věrka gruntovala, co se dalo…. Prostě hrůza! ;-) Váša mi ještě psal, ať Verču vytáhnu na kolo, že je moc pěkně, ale bylo to marné, lenost je lenost ;-) Tak jsem jel sám, projížďka ve městě kde většina cyklistů jezdí kličkujíc mezi lidmi po chodníku a na silnicích se jezdí v levo je taky super zážitek. Vaška jsem potkal akorát před domem, když se vracel z práce. Večeře byla dnes v indické restauraci Rádži Reje, se kterým se Vašek zná a kde vaří moc dobře… Tak ještě to nejhroznější. Balení. No a zítra v sedm stáváme a v osm jdem na vlak…..
Spojení šinkanznů, fotili si to i Japonci, asi to neni tak uplne obvyklé, ten vlak měl snad 300metrů……
Tak stejně jako včera, padl dnes vstávací rekord, ale opačný, vstávali jsme v přesně v pět. Jízdu JRama na Tokijské hlavní nádraží zvládáme bez nejmenších problémů, najít nástupiště se šinkanznem uź bylo horší, ale měli jsme ještě asi 4 minuty ;-) Pak jsem usnul a probudil se za 515 km a 3hodiny v Ósace. Tam jsme presedli na další šinkanzen do Hirošimi. Vašek říkal, že nejlepší japonská pekárna, kterou za 10let co je v Japonsku, našel, je na Hirošimském nádraží. Měl pravdu, koupili jsme si tam všichni k obědu takové toustové bentó. Chtěli jsme si ho s Veronikou sníst na prvním vhodném stinném místě, ale Věrka řekla, že si napřed těch 2,7 km do toho parku míru, kde je to muzeum ;-) Bylo hrozné vedro, ale šli jsme statečně. Na poslední velké křižovatce před památníkem, mávala Věrka na autobus plný čtvrťáků, já už jsem prorokoval, že nám to vymstí, a měl jsem pravdu ;-) Potkali jsme je pak později v parku a museli jsme jim pak pomáhat dělat úkol - rozhovor s cizincem a procvičení angličtiny ;-) Muzeum je na začátku parku. Je udělané fakt pěkně, jsou tam vyjádřeny všechny nožné náhledy na situaci a není nijak nenávistně pojato, prostě je jen zaměřené proti atomové válce. O tom, jaké to bylo po dopadu bomby je tak půlka. Fakt síla, asi v půlce už jsem nechtěl žádné další fotky a nálezy vidět… V parku je moc hezký památník, takové vlnové áčko a pak dál v průhledu oheň v jakýchsi dlaních a kolem toho všeho mělká voda… Bouchal jsem na mírový zvon, dvakrát, má super zvuk! Kousíček od epicentra výbuchu zůstal stát dům od českého architekta Jana Letzela. Zůstává tam stát jako symbol, říkají mu atomový dóm a je zapsaný jako památka v UNESCO. Japonci v roce 1958 znovu postavili, narozdíl od ostatních, starých hradů, se do tohohle smí a dá se tam všechno pěkně prohlédnout. I zahrady kolem jsou moc pěkné, ani by člověk neřekl, že jsou jen nějakých 60 let staré. V Hirošimě mají zvláštnost tramvaje, asi jinde nejezdí ;-) Vypadají docela roztomile, jsou staré (historické), ale nejeli jsme jimi. Hezky jsme si všechno odchodili. No a pak už do vlaku, hodinu a půl jízda k přestupu a pak tři hodiny do Tokya. Ve vlaku na přestup odmítla Veronika od vedle ní sedícího 50ti letého japonce, nabízený bombon z bomboniéry, kterou právě zakoupil od holky s jídlem, která chodila ve vlaku… Zbytek cesty jsme jí to vyčítali ;-) Ikdyž Váša říkal, že nebude pršet, poslední úsek cesty, ze stanice do bytu pršelo…
Tak tohle je parkoviště pro kolo, je celé komplet dvoupatrové, cca 250m dlouhé a asi 8 metrů široké, všechno je zastřešené, je to na 1920 kol ;-)
Já se tedy přiznávám, že jsem chtěl zažít zemětřesení a ani mi to nepříde moc jako rouhání, jako Veronice. Včera jsem tedy usínal po napsání deníku (všichni už spali) a najednou to přišlo. Všechno se začalo třást, celý dům se lehce rozvlnil, z kuchyně se ozývalo řádné chrastění, jak se třásly všechny hrníčky a příbory a prostě všechno. Byl to opravdu zážitek. Zemětřesení bylo v té oblasti kde jsme silné 3.5 což už je slušné zemětřesení ;-) Všichni to ve zdraví přežili. http://www.jma.go.jp/en/quake/20120529014631391-290136.html
